Miloš Pánek - Střípky každodenní duchovnosti

Opora
Po pádu je asi každému zřejmé, že člověk se sám o sebe nedokáže opřít, zjistí jak je křehký a zranitelný ve svém lidském já. Určitě je to však možné zpozorovat a odvodit i bez velmi dramatických okolností a událostí v životě a těmto lidem blahopřeji.
Kde tedy hledat oporu? Denně nejsilnější posilu a dodání naděje a důvěry nacházím v provádění rituálů přijímání chleba a vína. Prostě a co nejdůkladněji odevzdat celého sebe, své nitro Ježíši spolu s chlebem a vínem a pak Jej přijmout. Kdysi jsem si bláhově myslel, že by stačilo, aby to všichni lidé dělali taky a hned by byli lepšími a svět se změnil. Dnes jsem přesvědčen, že to tak jednoduché není. Že je důležité, jak do tohoto posvátného rituálu člověk vstupuje. Že prázdně a mechanicky prováděný rituál je bezcenný, bez dopadu na duši a ducha provádějícího člověka.
Další velkou oporou je očista vodou s uvědoměním si vlastních chyb, slabostí, nedokonalostí, s prosbou o odpuštění (i od lidí) a očištění. No a pak hurá do sprchy, nejlépe ledové. A pak děkuji! A že je za co!!! Kolikrát jsem cítil, že mne to vytáhlo ze zanešení od všemožných „nečistot“ ze mne samého nebo okolí.
A pak modlitba. Ta je však těžko slovy popsatelná a pro každého praktikujícího úzce osobní. Tudíž se do toho ani nejdu beznadějně pouštět. Jen tolik: Pokud se povede úplné odevzdání Pánu, není co dodat…
Možná se někomu zdá divné, že nepíši o opoře od lidí, manželky, přátel, rodiny… Rozhodně to není projevem nevděku a vím, kolik toho pro mne denně dělají (včetně spousty lidí, se kterými žijeme ve společenství, státě, ve světě celkově). Považuji to však za oporu odvozenou od hlavní (tím může být pouze Bůh, Absolutno, Původce atd…) a jsem hluboce přesvědčen a životem utvrzen o pravdivosti výroku: “ Hledejte především Království boží a ostatní vám bude přidáno.“ Tudíž vše ostatní pokládám za „přidáno“. Pokud se toho nedostává, určitě jsem udělal chybu v tom „především“ a dosadil si jiné „zlaté tele“.
Celkově jsem také přesvědčen, že pro nejhlubší podstatu člověka, jeho ducha, může být jediným dostačujícím cílem Vysvobození, ukončení duchovního vývoje (vědomí) na Zemi. A v tomto jediném životě! Jen přijmutí tohoto cíle člověkem (jeho rozumem, duší, myslí) jej naplní radostí a dodá duši a tělu sílu pro realizaci. Malomyslnost a dokonce spoléhání na příští reinkarnace nepřinesou tento užitek v takové míře. Stejně není v našich rukou, jak to dopadne. Z pohledu věčného ducha smrtí tělesného těla stejně nic nekončí a narozením nezačíná…
 
Cesta
S oporou už lze kráčet po náročné Cestě… A začíná vznikat problém popsat kam a jak? Takže si pomůžu a přicházejí „střípky každodenní duchovnosti“. Stejně se i veliké věci skládají ze spousty malinkých zdánlivě nevýznamných událostí. A úspěšným zvládnutím „drobností“ se může svěřený úkol ztížit a zvětšit. Akorát to „zvyšování zátěže“ bych radši nechával na Prozřetelnost, která určitě povede každého tam, kam má jít…
Ráno poděkuji za provedení nás všech lidí, včetně sebe přes noc. Vždyť se toho mohlo tolik špatného stát ve spánku… A protože jsem otevřel oči, tak se nestalo. Takže veliké DÍKY, i když mne někdo vzbudí předčasně, nebo mne čeká „mrcha den“. Pak s důvěrou vložím celý následující den do rukou božích, abych dělal to, co mám, a sloužil tak, jak je po mně žádáno. To samé večer, protože uléhám do postele a žiju a mohlo se toho tolik stát a díky všemožné nevědomé péči „shora“ nestalo… A to, i když se během dne zraním, onemocním, nebo jsem k smrti znaven. I když se stane něco blízkým a trpím tím. Prostě děkuji za to, že žiji a dokáži poděkovat… Zavedení této praxe považuji za výborný základ pro nestěžování si na život a jeho trable, lidi a situace kolem, prostě na všechno, na co si dokážeme asi všichni tak rádi stěžovat. A pak se časem dostaví radost ze života, ať je jakýkoliv.
Teď důležité téma, které přináší výrazný duchovní růst, pokud se povede. Dělat co nejlépe a s co nejvyšším soustředěním svojí práci. A bez reptání a znechucení. A čím je otravnější, tím lépe… Výborné cvičení v trpělivosti a poskytuje neustále námět pro zdokonalování. Platí to všeobecně, snad kromě lidí, pro které je jejich práce koníčkem.
Pomoc lidem kolem (i vzdálenějším), když to potřebují a když vidím, že mne pouze nezneužívají. A čím jsem unavenější a chci jen sedět a odpočívat, tím lépe je zadek zvednout a jít to udělat. Stačí i drobnosti, pustit někoho sednout v MHD, pomoct někomu s drobností, udělat domácí práce atd.
Ale naopak umět i odpočívat a doplnit síly, pokud by aktivita vedla k vysílení, nemoci, poškození. Ale zase si tím neomlouvat lenost! Asi je to úkol na celý život, stejně jako předešlý bod o pomoci, tohle správně odlišit a vyvážit.
Celkově je asi možných několik způsobů „práce pro Boha“. První, zřejmě ideální je ten, že člověk inspirativně dělá to, co se po něm chce a využívá svého specifického nadání. Druhou možnost vidím v tom, že člověk si rozumem a uvážením vybere činnost, kterou může lidem, společnosti a Bohu prospívat a začne se jí vytrvale věnovat. Zpočátku si nejspíše bude myslet, kdovíjak je užitečný a získává „kladné body a zásluhy u věčnosti“. Časem se mu však taková práce může stát samozřejmostí a kvalitou se dostane na úroveň inspirativního jednání. Oba způsoby spojuje to, že „levá ruka neví, co dělá pravá“. S tím souvisí i následující „střípek“:
Nebrat si zásluhy za pomoc druhým, a ideálně, odepřít si i pocit radosti z toho, že jsem někoho potěšil nebo mu prospěl. Tím bych už vzal svojí mzdu a všechno to přece patří Bohu, který nám na to dal sílu i možnosti. Celkově rád odevzdávám „příjemné“ pocity, potěšení, i když to zní nesmyslně a tvrdě. Odměnou je harmonie, ve které je možné cítit jemnější tóny bytí, které tyto „hrubší“ běžné emoce dokonale zakrývají. Má to i nedílný efekt v tom, že pokud člověk odevzdává to dobré a příjemné, je mu umožněno a dokáže odevzdat i to těžké a bolestivé. Nejde to selektovat a „překupničit“ v tom.
Snad je pozornějšímu čtenáři a pozorovateli zřejmé, že vším tímhle se jako niť line odevzdávání sebe Bohu, přijímání od něj, dík za to a trvalé a pořád přísnější umenšování sebe a svého „malého“ lidského já, které je však nezbytným pomocníkem a prostředníkem, bez kterého by nešlo udělat ani krok na duchovní cestě. A celé směřování života cílit na „hledání Království božího“ jako jediné smysluplné alternativy a bděle hlídat, aby se nezměnilo pod jakoukoliv záminkou na něco jiného.